Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

 HISTORIE

Před první světovou válkou se začínají pomalu objevovat na trhu vedle fonografových válečků gramofonové desky. Oproti válečkům má deska totiž jednu obrovskou výhodu, a tou je možnost jednoduchého kopírování. Samozřejmě nahrávky z této doby jsou provedeny akusticko-mechanickým způsobem. Kvalita akustického záznamu zvuku ale časem přestávala stačit,  a proto se započalo kolem roku 1922 s výzkumem ohledně elektrického záznamu zvuku. V roce 1926 byl připsán tento vynález inženýrům Bellových laboratoří Maxfieldovi a Harrisonovi. Licence na elektrický záznam šly rychle na odbyt. Na přelomu 20. a 30. let byly na trhu gramodesky pořízené oběma typy záznamu. Firmy nahrávající elektricky se nezapomínaly o použití elektrického proudu pochlubit přímo na etiketách.

  

Houslista Jan Kubelík při pořizování akustické nahrávky

Stejně tak, jako je důležitá technická stránka, je důležitý i vlastní obsah nahrávky. Již před první sv. válkou lze objevit snímky v češtině. Mezi známou, ale raritně vyskytující se kapelu patří kapela „otce české lidovky“ Františka Kmocha. Spíše se vyskytují různé sokolské hudby. Mezi více obvyklé řadíme značku Rena spolu s Kapelou Arnošta Hermanna (Háječku tichý). V roce 1909 byla založena první lisovna gramodesek na našem území v Ústí nad Labem používající později známé značky His Master´s voice a Columbia. První české nahrávky po první sv. válce patřily známému autorovi Karlu Hašlerovi. Mezi další "krále" akustického záznamu patřil zpěvák, a také pozdější herec, František Kreuzmann. V roce 1924 se objevila další lisovna - tentokrát v Praze-Bubenči (Homocord). V roce 1930 převzal po Valentinu Šindlerovi roli Homocordovského zpěváka Tino Muff.

    

                 Karel Hašler                                         František Kreuzmann (vpravo)                     Antonín Mach (Tino Muff)

 Roku 1928 konečně vzniká první firma v Praze-Holešovicích, o níž lze říci, že je česká, nebo lépe řečeno českým kapitálem financovaná - firma ESTA (Název odvozen od zakladatele Emila STArého). Rok poté dostala Esta dalšího domácího konkurenta - ULTRAPHON. Ten si brzy zřídil lisovnu s nahrávacím studiem v Praze Na Rokosce. V této době se objevuje mnoho poboček zahraničních firem, ale téměř žádná z nich nepřežila hospodářskou krizi. Ani Ultraphon s Estou na tom nebyly o mnoho lépe. První nahrávky Ultraphonu byly v podání Antonína Holzingera (K. HašlerHoši od Zborova/J.Mottl: Maminko mámo). Toto počáteční období patřilo módní vlně trampingu, a obecně, trampských souborů, mezi nejznámější můžeme jmenovat Setlery, někdy označované podle svého již zmíněného předáka jako "Mottlova parta". Z tohoto souboru později vzešli dva přední zpěváci - "kvílející Esťák" Václav Konvička (se svým pěvěckým partnerem Bedřichem Vaníkem jako Bohemians duo) a "Ultraphoňák" Oldřich Kovář (s K. Vackem jako Ultraphon duo). Gramofirmy si uvědomovaly,  že odbyt desek zajistí nejlépe aktuální hit - nejnovější šlágr, který musí každý mít! - ale v podání kvalitních interpretů. V roce 1931 začal pro Ultraphon nahrávat R. A. Dvorský a jeho Melody boys. Shodou okolností hned v první sérii nahrávek se objevuje známá Cikánka Karla Vacka, toho času člena Melody boys. Tato deska předčila všechna očekávání, stal se z ní doslova bestseller a odstartovala nástup šlágrové produkce. První gramofonový marketingový konflikt na našem území, kterým se československá veřejnost bavila, byl na světě. Ultraphon se předháněl před Homocordem v dobovém tisku, že je lepší jeho verze s Melody boys a Homocord zase před Ultraphonem, že je nejlepší Tino Muff. Ultraphon dokonce umístil na jedno pražské staveniště billboard, na kterém se každý den měnil počet prodaných Cikánek. Každopádně se Ultraphonu podařilo Homocord předstihnout a tato značka dokonce o 2 roky později končí, respektive se začíná vydávat pod etiketou Odeon.  
  

Na Estě si můžeme poslechnout nahrávky orchestru Harry Hardena.....                .....a na Ultraphonu R.A. Dvorského (Melody Boys)

 V roce 1934 dostal k otextování Vašek Zeman legendární polku Jaromíra Vejvody - Škoda lásky, která sklidila velký ohlas jak u nás, tak v zahraničí. Vašek Zeman byl bezesporu našim nejlepším textařem a také výborným zpěvákem, jako první zpíval s Tino Muffem (někdy označovaní jako Symfonic duo). Jejich nahrávky jsou velice kvalitní, je proto nepochopitelné,   proč T. Muff ještě před válkou zanechal nahrávání. Zeman dále zpíval spolu s Karlem Ctiborem a harmonikářem Frantou Poupě na "znovuzrozených" etiketách His Master´s voice a Columbia, podařilo se totiž za války přivézt část gramozařízení z rozbombardovaného Berlína. Podílení na nahrávání pro německou firmu se pro ně po válce neukázalo jako příliš šťastné a tak to s jejich kariérou nevypadalo do budoucna pozitivně. Přestože v roce 1948 zrovna sklízel úspěchy z otextování polky Josefa Poncara Přes dvě vesnice, nechal se přemluvit v Kanadě svým bratrem, aby tam s ním zůstal. Dál už ho u autorů, s nimiž spolupracoval, musel nahrazovat v té době již zkušený a úspěšný Ladislav Jacura.

   

Jaromír Vejvoda                                Vašek Zeman                                     Ladislav Jacura                   Karel Ctibor

  Vraťme se ale do období let 1934-1935. Karel Vacek se rozhodl od R. A. Dvorského odejít k Jaroslavu Ježkovi a hlavně získal spolu s Oldřichem Kovářem exkluzivní smlouvu jako zpěvák. Pravidlem bylo, že první hlas patřil Oldřichu Kovářovi druhý Vackovi. Kovář nezpíval jen populární hudbu, ale byl i předním umělcem Národního Divadla. Jelikož vedení divadla s touto činností O. Kováře nesouhlasilo, začali svá jména nahrazovat anonymním „Ultraphon duo“. Ve 40. letech Kováře začal nahrazovat Jindřich Vondřich. První šlágr od Ultraphon dua byla již zmíněná Škoda lásky

  

            Oldřich Kovář a Karel Vacek                        Vacek, Kovář, Dvorský, Bláha                                   Vacek, Bláha, Kovář, Dvorský

Dalším pěvěckým partnerem Vacka byl Jindřich Mlejnek, se kterým účinkoval hlavně se salónním orchestrem Antonína Balšánka. Tento zajímavě obsazený orchestr měl úspěch - zvláště však jeho pravidelné rozhlasové pořady.

     Jindřich Mlejnek a Karel Vacek                                                                  Balšánkův orchestr (u mikrofonu Mlejnek a Vacek)

Když R. A. Dvorský hledal náhradu za Karla Vacka (který byl v té době již populárním interpretem) vyhlédl si v Praze v Tokajském Sklípku na Národní Třídě Václava Bláhu. Jak se ukázalo, vybral si opravdu dobře. Bláha byl nejenom výborný trumpetista ale i špičkový skladatel. Kupodivu se v roce 1937 Vacek vrací k Dvorskému a zde se setkává naše hudební elita. Byla to zlatá éra české lidovky.  

   

V roce 1940, když Vacek přijde do rozhlasového studia, kde má zrovna účinkovat, se dozvídá, že Balšánek zemřel. Z tohoto důvodu (a také proto, že oblíbenost těchto pravidelných pořadů si moc dobře uvědomovali nacisté, a přímo se jim hodily pro svoji propagandu) si rozhodne splnit svůj sen - založit si vlastní orchestr. Dokázal sestavit celý program z vlastních písniček, ale hrál i skladby dalších autorů. Orchestr Dvorského (který po dobu kdy byl Dvorský nemocen vedl Bláha) se nedal považovat za konkurenta, byla to doba, kdy vznikaly ty nejkrásnější písničky. Všichni se samozřejmě setkávali v nahrávacích studiích.

 

1935 -  to byl rok vyhlášení soutěže gramofirmy Esta. Vyhrál to Josef Poncar se svojí polkou Já nemám nic. Obrovské úspěchy sklízel i s dalšími písničkami, nejznámější se stala již zmiňovaná Přes dvě vesnice. Jako zpěváci dále na Estě ve 40. letech působili Josef Měkuta Kamenický a Standa Procházka, který je mimochodem posledním žijícím zpěvákem této generace. První místo v počtu nahrávek na Ultraphonu patří Járovi Pospíšilovi, ke kterému se váže ta zajímavost, že byl prvním československým zpěvákem, který se objevil na televizní obrazovce (při pokusném vysílaní v Paříži).

    

           Josef Poncar                     Josef Měkuta Kamenický                      Standa Procházka                              Jára Pospíšil

Jako další skladatele, kteří se věnovali zejména operetě, můžeme jmenovat Jaroslava Jankovce (Za tou naší garáží, Když jaro zaťuká, Hezky od podlahy, Trubte nám trumpety, Pojď holka křídlovka zpívá...) nebo Josefa Stelibského (Kdo jedenkrát měl někoho rád, Sen lásky, Když rozpláče se harmonika, Život je krásný, Večer nad prahou, Praha je krásná, Kdyby to tak bylo možný..) či Járu Beneše (Polka bez kapelníka, Přednosta stanice, Už Už, Já mám rád než jdu spát). Chybou by také bylo nezmínit veterána z 1. světové války, skladatele Antonína Borovičku (Až budou trumpety, Vyhrávala Kapela, Nejhezčí koutek...)

   

        Jaroslav Jankovec                    Josef Stelibský                                Jára Beneš                                                  Vejvoda, Borovička, Poncar

 S příchodem války zůstaly na československém trhu v podstatě pouze Esta a Ultraphon (nepočítáme-li krátce znovuzrozenou HMV a Columbii). Nahrávky podléhaly cenzuře - např. "..svážu jim hřívy pentlí rudou, pak vesele klusat budou..." bylo v polce K. Vacka Čtyři páry bílejch koní pro cenzory nepřípustné. Kvalita nahrávek s příchodem  protektorátu ale nepolevila, český um a jazyk se dal považovat za určitý druh "odboje". Velkým rizikem pro zpěváky a orchestry byly povinné účasti na koncertech pro totálně nasazené v říši. Ačkoli jsme v koncentračním táboře přišli o Karla Hašlera, tak Jára Pospíšil  měl to "štestí" a byl do internačního tábora v Bystřici u Benešova (pro svůj smíšený židovský původ) umístěn až koncem války. Ale rychle se dokázal zotavit, a již při osvobození Plzně zpíval generálovi Pattonovi. Jak populární hudba reagovala na politiku, když přišla hospodářská krize, (Fabrika), okupace (Chaloupky pod horami, Ta naše česká víska), tak reagovala na osvobození (Teď můžeš muziko hrát, Naše chalupa). Budovatelské náměty v písních (a také oslavy horníků) se  objevily již dávno před vítězným únorem - typickou ukázkou je Kamarádi dolů sfárejme z roku 1944 - našlo by se toho více a je zde vidět, že "práce a láska ke své zemi - budování republiky" bylo v té době  aktuální. A nebylo to vše, jako dnes, spojováno s komunisty. Ačkoliv většina prvorepublikových orchestrů pomalu zanikla (včetně jazzových prvků), musím zmínit dva orchestry, které v 50. letech naopak vyzrály a zažily svůj největší "boom" až v této době. Prvně se objevuje výraznější rozdíl žánrů  -  "swingovější" orchestr Karla Vlacha a "dechovější" Karla Valdaufa, výborného skladatele. Ani Standa Procházka své činnosti nezanechal a patřil mezi nejaktivnější zpěváky. Orchestr Karla Vlacha je spojován samozřejmě s vynikajícím Rudolfem Cortésem, a ačkoli je v americe v módě rokenrol, v evropě frčí dál pomalé písně a zpěváci "s hlubokým hlasem". Hlavním zpěvákem válečných let na Slovensku byl František Krištof Veselý, dále ze světového jazzového swingu můžeme jmenovat legendu Louise Armstronga či belgického "dvouprstého" jazzového kytaristu Django Reinhardta. V 50. letech přichází druhá vlna havajských písní a s nimi Kučerovci.

 

               Karel Valdauf

Jak už bylo zmíněno, po válce přišlo šťastné období pro tento styl hudby, ale netrvalo dlouho. Na přelomu 40. a 50. let se změnila doba, a posléze i režim, který "tomu starému" nepřál. Po válce tu zde zbyla pouze dvě zastaralá nahrávací studia, která prošla znárodňovacím procesem, a rozhodlo se o realizaci modernějšího. V letech 1948-1951 byly adaptovány prostory bývalé přádelny v Loděnicích. V roce 1952 zde byla vyrobena první LPčka, a to byl první krok k zániku standartních desek u nás. V těchto letech není již počáteční záznam zaznamenávan do vosku, ale na magnetofonový pás. Do ukončení výroby, z důvodu výrobních kapacit a rozšířenosti jednorychlostních gramofonů, v 50. letech vychází nahrávky jak na šelaku, tak na vinylu. V roce 1963 byla vyrobena poslední matrice, výroba přelisů byla ukončena roku 1968, a to byl úplný konec výroby standartních šelakových desek na našem území, téměř po 60 letech. V 70. a 80. letech si začali gramofonoví nadšenci uvědomovat, že matrice desek nahrávaných na vosk, nejsou nikde uchované, a tak se objevují první sběratelé a dokonce vychází několik reedic na LP. Tato situace trvá dodnes a je pro sběratele určitou výzvou získat zachovalou nahrávku a perfektně zdigitalizovat to, co není v archívu.
 



 Děkuji Vám, pokud jste dočetli až sem a věnovali chvíli části naší stručné hudební historie, za kterou můžeme být právem pyšní, i když zde zmiňující autoři by zasloužili větší prostor. Určitě by se našlo mnoho dalších špičkových osobností na které se zde nedostalo.

 

 

 

"Tři králové roku dva" - Není bez zajímavosti, že tito tři "králové české lidovky" se narodili ve stejném roce, ba i měsíci

 




 

TOPlist